ŠUTR – aneb někdo musí být poslední

O všech zážitcích by se mělo psát hned, když jsou ještě hezky čerstvé… Co tedy říct k jarnímu ŠUTRu? Závod mám takříkajíc za rohem, pořádá to skvělá parta lidí z Trailpointu a přihlašování je rok od roku čím dál větší adrenalinový zážitek. A proč je na tenhle závod takový nával? Protože na běžce čeká jako už tradičně minimum asfaltu, maximální rokenrol, ňamky od mamky a pro běžce s čistou hlavou ionťák od Bernarda (jak slibují stránky závodu).

Letošní ŠUTR byl už můj třetí. Poprvé jsem běžela 2 kola. Další rok, což byl rok 2015, jsem si střihla kola hned 3. Loni jsem se díky chřipce, která mne náhle přepadla, na start ani nedoplazila. Letos jsem se přihlásila opět na tři kola s cílem zlepšit si čas a moc se neodrovnat, abych mohla dále trénovat na Lavaredo, které mě čeká už za měsíc.

Jojo, čeká mě 54 km…

Start na 3 kola je v 10:00. Na Hanspaulku dorážím chvíli po 9. Dostávám čip a kupuju si hezké funkční zelené tričko, abych mohla v přilehlém okolí dělat při běhu parádu. A jelikož je to barva svítivě zelená, tak až mě někde klepne, tak mě jistojistě někdo najde 🙂

Chvíli před 10:00 nám Michal ještě podává instrukce k trati. A aniž by to téměř někdo postřehl, je odstartováno. Všimla jsem si toho tak, že najednou celý dav rychle mizí… co to? To je nějaký sprint závod? Ne, jen jsou všichni hrozně moc rychlí. No nic. Běžím si svoje. Ještě nejsem poslední… za chvíli už ano. V mém případě se v realitu proměnila také nestárnoucí hláška z Cimrmanů: „kdo chvíli močil, již močí opodál“. Na občerstvovačce dobíhám dvě běžkyně, za kterými běžím až k Babě, kde mi mizí kdesi ve křoví. První kolo mám za sebou za 2:02, včetně občerstvení v podobě výborných bagelů a osoleného banánu.

IMG_0123_ok

Baba u Baby, nebo taky zřícenina u zříceniny 🙂

Ve druhém kole dobíhám pár lidí, co běží jedno kolo. Potkávám další běžce z různých tratí a přemítám o tom, proč je mi tak hrozné vedro, proč to vlastně dělám, když mi to nejde a sním o tom, jak se na občerstvovačce pořádně napiju (což taky činím, až mi žbluňká v břiše..). U Baby mě poprvé chytají křeče do lýtek a potkávám běžce, který je na tom podobně. Druhé kolo mám opět i s občerstením za 2:16.

Vybíhám do třetího kola. I když jsem poslední, ani mě nenapadlo skončit. A je to docela sranda. Borci z trati na 72 km, co mě předbíhají, mě nikdy nezapomenou povzbudit. A já něběžím, ale tančím. Tančím tanec v rytmu křečí do lýtek. Anticramp nezabírá. Dvakrát se zastavím, protáhnu a na chvíli to pomůže. Ale jen na chvíli. Nevadí. Je tu cíl a třetí kolo za 2:19. Celkem tedy dobíhám v čase 6:37 na 4. místě v ženách (poslední doběhnuvší).

Stíhám dokonce i část vyhlašování, a tak můžu zatleskat všem borcům, kterým takto gratuluju ke skvělým výkonům! K času Kláry Jakešové, která 54 km uběhla za 4:51, snad ani není co dodat. Neskutečné. Stejně tak k výkonu Kristýny Jeřábkové, která dala 72 km za 7:46 a když dobíhala, působila naprosto svěže.  Se svým časem jsem spokojená. Zlepšila jsem se o více než 40 minut. V neděli jsem mohla bez problémů chodit, a tak jsem si vyrazila i na hezkou projížďku na kole.

Závěr? Jako vždy suprově zorganizovaný závod. Skvělá a přátelská atmosféra. Lidové startovné. Hezká a celkem těžká trať. Výborné občerstvovačky s ještě lepší obsluhou. Pokud se tedy probojujete přihlašovacím systémem, který pro velký zájem kolabuje, vřele doporučuju!

 

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s