Lavaredo Ultratrail aneb nesplněný sen

(English version below)

Ve čtvrtek v 17:15 přijíždíme do Cortiny. Zastavujeme na jediném volném místě u stadionu. Jdu se zaregistrovat. Procházím několika stánky s běžeckou výbavou a stánky lákajícími na různé běžecké závody. Raději se nedívat. Nechci se nechat ničím zlákat. U registrace není téměř žádná fronta. První je kontrola povinné výbavy. Člověk musí mít vše, pokud ne a zkontrolují ho kdykoli během závodu, může být diskvalifikován. Povinná je čelovka s náhradními bateriemi, dlouhé kalhoty nebo ¾ kalhoty, které kryjí kolena, triko s dlouhým rukávem, nepromokavá bunda, kelímek na pití, mobilní telefon, rukavice, buff nebo čepice, lahvičky na pití/vak s minimálním objemem 1 l. Poté dostávám pásek na ruku s logem závodu a obálku se startovním číslem a čipem, štítek s čipem a drop-bag, který si můžu nechat poslat na 67.km do stanice Cimabanche. A také tričko a Buff šátek.

Přesouváme se přes dva pasy do našeho ubytování ve vesničce La Villa. Když jsem hledala ubytování, tak bylo v Cortině již téměř vše vyprodané, nebo strašně drahé. Inu, hledala jsem moc pozdě. Trvá nám to asi 50 minut. Vybalujeme a já si chystám věci. Chci jít na krátký výběh, ale venku je hustá bouřka.

V pátek se snažím spát, co to dá. Ale moc dlouho to nevydržím. Jakmile mi slehne snídaně. Jdu se vyklusnout na hooodně pomalé 3 km na hezkou cestičku podél řeky. Odpoledne ještě kontroluju výbavu a zjišťuju, jak mám děsně těžký batoh. Musím to nějak do budoucna pořešit. Asi 2 hodiny se válím a snažím se trochu vyspat. Venku se dělá docela hezky, ale je znát, že se ochlazuje.

Atmosféra na startu

Ve 21:00 odjíždíme do Cortiny. Jsem strašně nervózní. V Cortině vychytáváme volné místo na parkovišti a přesunujeme se na plac ke kostelu, kde to žije. Hlasitá hudba, spousta nabušených běžců. Chvíli před 10 ještě probíhají nějaké informace k závodu a vše zahajuje hudba od Ennio Morriconeho. Až se mi hrnou slzy do očí. Odstartováno. Probíháme Cortinou. Všude je spousta fandících lidí. Je to neopakovatelná atmosféra. Po 3 km se dostáváme do místa, kde se cesta zužuje do stoupající stezky a je tu zácpa. Chvíli čekáme. Poté už stoupáme celkem pomalým tempem do prvního kopce do výšky cca 1750 m. n. m. Je hezké, jak se stezka vlní, a člověk před sebou ve výšce a za sebou dole vidí had čelovek. Nahoře na kopci se celkem znatelně ochlazuje. Běžíme kus po krásném úbočí. Na pravé straně vidím obrysy kopců a jasnou oblohu posetou spoustou hvězd.

Přichází seběh. Běžím, ale ne tak bezhlavě, jako ostatní. Trochu si nadávám, že jsem ty seběhy netrénovala víc. Ale poté předbíhám běžkyni, která pajdá k záchranářům. Raději opatrně… Poté následuje takový zvlněný terén, a mírné stoupání k první občerstvovací stanici Ospitale. Dala jsem si za cíl tam být do 3 hodin. Což se mi s ještě asi 15minutovou rezervou podařilo, a to jsem se nehnala. Následuje další stoupání. Je znát, jak se se stoupající výškou opět ochlazuje, ale naštěstí se člověk dost ohřívá samotným stoupáním. Chtěla jsem si užívat ticho, ale bohužel mám stejné tempo, jako partička neustále rozprávějících a hlučných Italů. Tak si jdu odskočit, že mi trochu odběhnou a budu mít klid. Ale jako na potvoru je hned dobíhám, protože si taky odskakují… Mám pocit, že jsem tak trochu bez energie, a tak si dávám gel GU.

Krásné obrysy vrcholů Dolomit

Vystoupáme na Forc. Son Forca. Poprvé jsme nad 2000 m. n. m. Následuje opět seběh a Passo Tre Croci, kde je časová kontrola. Podle svého časového plánu jsem i na občerstvovačce Federavecchia na 33. km. Ale je mi nějak divně. Snažím se do sebe dostat alespoň suchou veku. Vývar mi moc nevoní. Asi byl i masový. Do toho nejdu. Doplňuji vodu a naředěnou vodu s colou. A stoupám, sundávám čelovku a kochám se vycházejícím sluncem, které začíná hezky ozařovat skalnaté vrcholy Dolomit. Začíná mi být dost divně. Měla bych něco sníst, ale zvedá se mi žaludek nad představou jídla. Následuje úzká pěšina lesem. Mám před sebou několik lidí, kteří ale neběží, i když by se dalo. Být sama, tak běžím, ale nemám energii je obíhat. Na Misurině je mi už regulérně blbě. Dávám si Imodium, že to třeba pomůže. Je mi do breku. Je tu tak krásně. Běhatelná část a já mám i při větším nádechu pocit, že se pozvracím. Stoupám na Rif. Auronzo, kde je další kontrola a občerstvovačka. Pořád doufám, že to přejde, ale naopak. Je mi čím dál tím hůř. A chvílema si musím sednout, protože mám pocit, že sebou seknu, pozvracím se, … nejde to. Nedokážu si představit, že bych pokračovala dál. Přemýšlím, že to zkusím ještě seběhnout na občerstvovačku Cimabanche. Ale prostě to nejde. Volám si o odvoz z Cortiny a regulérně brečím jako malé bezmocné děcko.

Stoupání na Rif. Auronzo

Jdu na Medical check, kde hlásím, že končím a domlouvám se na odvozu. Musíme počkat, až nás bude 8. Zatím tu jsou další 4 nešťastníci. Takže tu sedím a čekám přes hoďku, dokud nás není dost na odvoz.    Chlapci vypadají, že to berou s nadhledem. A já jsem hromádka neštěstí a nevím, co jsem udělala špatně. Sjíždíme na Misurinu, kde měníme dodávku, která nás odváží do Cortiny ke stadionu. Procházím centrem na parkoviště. Když vyjíždíme z Cortiny, tak vidíme sbíhat z kopce směrem do cíle vítěze Heydena Hawkse.

Ještě dalších 5 dní je mi špatně a musím si dávat velký pozor na to, co jím. A jíst po malých dávkách. Celou noc po závodě jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně. Co špatného jsem snědla? A napadl mě jen ten nešťastný gel. Mám je ale vyzkoušené z jiných běhů a jako jediné s těmi novými veganskými od Chimpanzee mi nezpůsobují zažívací potíže. Ale po kontrole gelů, které mi po závodě zbyly jsem zjistila, že tam byly tři již půl roku prošlé… Prostě jsem měla doma nějaké gely a k tomu jsem ještě přikoupila další a nenapadlo mě hlídat trvanlivost. Dělám to u všeho jídla a u tohodle ne??!! Pokud to bylo opravdu tímto, tak už mi zbývá jen bít hlavou o zeď a nechápavě kroutit hlavou nad tím, jak jsem blbá.

Trénink musím hodnotit celkem pozitivně. Nebudu zmiňovat rychlost. Ta asi nikdy nebude má silná stránka. Ale druhý den mě po těch cca 48 km a 2800 m převýšení nic nebolí. Snad jen potrénovat sběhy. Kvůli větší jistotě. A výběhů taky není nikdy dost.

Druhá stránka je taková, že momentálně jsem spíš v rozpoložení takovém, že se na veškeré závodění vykašlu. Stejně mi to nejde. Nevím, jak se k tomu budu stavět s větším odstupem času. Uvidím, co přinesou následující dny, týdny…

Nádherné Dolomity

P. S.: Zapomněla jsem nastavit správné datum ve foťáku a nastavit, aby se nezobrazovalo na fotkách, tak to trochu kazí dojem z fotek…

Lavaredo Ultratrail or an unfulfilled dream

On Thursday at 5:15 pm we arrive at Cortina. We stop at a last free parking place near the stadium. I went to register. I went through several stands with running equipment and attractions in the form of various races. I did not even want to look at anything. There was almost no queue for registration. The first was check of the mandatory equipment. You have to carry everything during whole race. The mandatory equipment is: headlamp with spare batteries, long pants or ¾ trousers covering the knees, long sleeve shirt, waterproof jacket, drinking cup, mobile phone, gloves, buff or cap, bottle or camelbag with a minimum volume of 1 l. I got a wristband with a race logo and an envelope with a bip number and a chip, a chip tag and a drop-bag that I can send to 67km to Cimabanche. And also a T-shirt and a buff.

The we moved through two passes to our apartment in the village of La Villa. In the Cortina city there was everything really expensive and sold out. It took us about 50 minutes. I wanted to go for short run, but there was heavy storm.

On Friday I tried to sleep as much as possible. Once I digested my breakfast I went out for a very slow 3 km run on a nice path along the river. In the afternoon I checked again my gear and found out how heavy the backpack is. I have to solve this somehow in the future. For about 2 hours tried to get some sleep. There was quite sunny outside.

At 9 p.m. we left for Cortina. I was terribly nervous. In Cortina, we found free parking place and moved to the square next to the church. Loud music, lots of experienced and trained runners. We’ve got some more information about the race and everything started with music from Ennio Morricone’s. Yes, there were also some tears… Start. We ran 3 km through the Cortina city and there was plenty of cheering people. It was an unrepeatable atmosphere. After 3 km, we reached the place where the road narrows into a rising trail and there was “traffic jam”. After a while we started to climb to first hill up to 1750 m above sea level but in quite fine pace. It was nice as the trail waves, and runners in front of me at the height and behind me created nice illuminated snake. Up on the hill it was noticeably colder. We ran on a beautiful slope. On the right I could see the outlines of the hills and the bright sky with a lot of stars.

Morning in Dolomites

Downhill running. I ran but not as fast as other runners. I was little bit angry to myself that I did not practice this more. But then I passed women that limped … so I was even more careful. Then came a wavy terrain, and a slight climb to the first refreshment station at Ospitale. I was aiming to be there within 3 hours. Which I made me with some 15-minute reserve, and I did not push really hard Another climb followed. With higher altitude the temperature dropped. But climbing made me feel quite OK. I wanted to enjoy the silence but unfortunately, I had the same pace as those constantly talking and loud Italians. So “I went to the toilet” and but they did the same! I was little bit without energy so I took one energy gel GU.

We climbed to Forc. Son Forca. For the first time, we were over 2000 m. It is followed again by downhill to Passo Tre Croci and the time control. I was still running according to my schedule At Federavecchia there was another refreshment station (33km). I tried to find something to eat. I felt weird. The broth did not smell good to me. I took some water and some water with cola and peace of French bread. Another climb. I took off the headlamp. Rising sun started to nicely illuminate rocky peaks of the Dolomites. I felt really bad. I could not even eat. My stomach stopped to work. There was nice narrow footpath through the forest. I followed few people who were not running, though they could. Being alone, I would probably run, but I did not have the run around. At Misurina, it was getting even worst. I took Imodium to help. I cried. It was so beautiful there. Runnable part. I started to climb to Rif. Auronzo with another check and refreshment. I still hoped that it will be OK. No. It was getting even worst. And for a while I had to sit down because I felt like I will pass out. At this stage I realized that I could not continue – not even to the Cimabanche refreshment. I called for transportation from Cortina to apartment. I regularly cried like a little helpless child.

Misurina

I went to the Medical Check point, where I reported that I’m going to end up and I agreed on transportation from Ref. Auronzo to Cortina. We had to wait to be 8 people for the transfer. So far, there were four other unfortunates. It took app. one hour. The boys seemed to me OK – regarding the finishing. But I felt like “a pile of misfortune”. What did I wrong? We went to Misurina, changed the van that took us to the stadium at Cortina. I walked through the city to the parking place. When we were leaving Cortina, we saw Heyden Hawks – this year winner of the Lavaredo ultratrail.

Even after 5 days I feel sick and I have to pay close attention to what I eat. And eat just small doses. All night after the race, I wondered what I did wrong, what I ate. And only the unfortunate gel came to my mind. But I have them tested from other runs and as the new vegan gels from Chimpanzee – these do not cause me digestive troubles. But after checking the gels that left me after the race, I found out that there had been three gels already 6 months expired… I just had some gels at home and I bought new ones. And I did not check them. I do this with all the food and not with this??!! If that was really the case, then I just have to beat my head against the wall and shake my head at how stupid I am.

But I have to evaluate the training positively. I do not mention speed. It will never be my strong side. But the next day, after about 48 km and 2800 meters of elevation, I did not feel any pain. I think that I should just train the downhills for better certainty. And uphills are also great.

The other side is that I’m more in a state of mind that I’m going to get rid of all racing. I am not good at it anyway. I do not know how to deal with it for a longer time. I’ll see…

Climbing to Rif. Auronzo

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s