120 letních kilometrů do Týniště

… aneb Týnišťské šlápoty 2018

(ENG version below)

Je sobota cca 23:00 a dva autobusy nás odváží na start do Olešnice v Orlických horách. Někteří ještě přebalují běžecké batohy, další si povídají a ostatní pospávají. Občas z okénka zahlédneme alespoň na chvíli zatmění měsíce. Před půlnocí vystupujeme na náměstíčku v Olešnici. Olaf nám dává krátké instrukce a závod o půlnoci odstartuje za mohutného povzbuzování místních usedlíků, kteří právě v dobré náladě opustili hospodu a hned nám nabízí občerstvení v podobě piva a coly s vínem 🙂

Přesun autobusy

Začínáme ihned stoupáním směrem k hranicím s Polskem. Přestože je noc, je poměrně teplo a hned ze mě lije. Probíháme poli, lesy, po mezích… občas někdo z nás zahučí do dobře skryté kaluže. Prvním městečkem je Duszniki-Zdroj, kde procházíme místním parkem. V noci to tu vypadá docela hezky 🙂

Na 14. km je první občerstvovačka. Doplňuju vodu, dávám si meloun. Chvíli přemýšlím, kam všichni podivně mizí. A pak vidím tu stěnu, po které stoupají světýlka čelovek. Vzala jsem si meloun do ruky na cestu. Ne, tak to neudýchám. První je potřeba dojíst, a pak hurá na to. Je to pěkně prudké. Aby byla nějaká sranda, tak uklouznu a o kmen stromu si otočím kus nehtu na palci na ruce. To, aby byla nějaká sranda.

S radostí se nahoře rozbíhám, ale po chvíli je tu tajná kontrola. Cože? Za ní Olaf mává, že mám skočit ze srázu? Ne, to je prosím seběh na další kontrolu. Snažím se kontrolovaně sesunout až na úplné dno, kde je na stromě kontrola. Na kontrolní kartičce do určeného políčka maluji lebku se zkříženými hnáty. A škrábu se zase zpátky nahoru… Olaf je statečný, že tu stojí a nebojí se ostrých hrotů hůlek… 🙂 Další tajná kontrola. To abychom se náhodou o tuto krásnou zajížďku neochudili. Probíháme lesem a hledáme další kontrolu. Občas chybí GPS signál.

Občerstvovačka na 27. km (děkuju Magdaléně Zárubové za foto!)

Svítá. A je vidět, že se udělala mlha. Alespoň nebude hned pálit slunce. Na 27. km je další občerstvovačka tradičně s naprosto úžasnýma lidičkama. Hned mi dolévají vodu do lahviček. Dávám si meloun a suchý rohlík. A snažím se makat dál. Jde mi to o něco pomaleji, než jsem chtěla.

Následuje cesta lesem. Cca na 35. km sedám v lese na špalek a měním ponožky. Začínám nepříjemně cítit chodidla a bojím se puchýřů. Do kopců se snažím jít co nejrychleji, kde to jde, tam běžím. I když slunce nesvítí, neuvěřitelně ze mě leje.

Zpátky v Čechách

A jsou tu Mostowice a hraniční přechod. Orlické Záhoří s občerstvením na 46. km. Dávám si bramboračku, malinovku, vyndávám vak, který plním studenou vodou.

Je osm ráno a mlha ustupuje. Začíná pařák. Stoupám na Homoli. Ze začátku je na hřebeni trochu bahýnka, ale pak následuje jeden z nejhezčích úseků celé trasy. Hřebenovka s krásnými výhledy. Kontrola – samozřejmě na vrcholu skály 🙂 Kunštátská kaple uprostřed přírody a ničeho působí neobvyklým dojmem. U bufetu na Pěticestí do sebe kopnu 2 deci studené limonády a pokračuju dál. Je to tu krásné. Seběh sjezdovkou do Říček v Orlických horách dává nohám celkem zabrat.

Krásný hřeben

Následuje Julinčino údolí. Je to tu hezké. V Říčce si namáčím Buff, abych si chladila krk. Říkám si, jak asi vystačím s vodou na další občerstvovačku. Ale co nevidím? Tajná kontrola. Jupí! Mizí ve mně cola, voda, meloun. Čerpám trochu energie a pokračuju dál. Za dalších pár kilometrů slézám svahem k Plačtivé skále. Naštěstí bez pláče. Ale regulérně přemýšlím, jestli bych neměla skočit do Zdobnice nebo Říčky, které se tu slévají. Odolám pokušení, vydrápu se zpět na stezku, urvu pár malin a mažu dál.

V botách cítím oteklá chodidla z vedra a začínám tušit, že to nedopadne dobře. Následuje úsek přes Slatinu nad Zdobnicí až do Pekla… a to je na přímém slunci opravdové peklo.

79. km a další kontrola s občerstvovačkou v Pekelské hospodě, kde vládne ospalá atmosféra. Na nohách cítím už regulérně puchýře. No nic. Těch zbývajících 40 km už prostě musím dát.

V Potštejně je už pěkně vedro. Někdo mě fotí. Ha, posel od Olafa. Chudák nevěděl, že se opravdu nerada fotím. A už vůbec ne ve stavu polorozpadu 🙂 Zřícenina hradu nad městečkem je moc hezká. Ne už tak škrábání do takřka kolmého kopce mimo značené turistické stezky. Puchýře už pálí jako čert, zejména, když lezu do kopce po špičkách. Odměnou je občerstvovačka na 93. km v Prorubách u Petra Martinovského. Tady bych si nejraději sedla a nechala se obskakovat a už bych nikam nechodila.

Krásná příroda

Odolávám pokušení, spouštím se svahem dolů, abych se do něj následně opět škrábala nahoru o kousek dál. Ze zříceniny hradu Velešov moc nezbylo a výhledy zakrývá slaný pot, který mi stéká do očí. Tady jsem si neodpustila pár ostrých slov na účet Olafa.

Po červené pokračuju směr Vrbice. Na rozhlednu se neškrábeme snad jen proto, že je to dost turistické místo. O kousek dál mne málem srazí sebevědomý cyklista bez svědomí. Následující kontrola mne naprosto dojme. Všichni jsou tak milí. Že bych tu zůstala a ládovala se už jen melounem? Ne! Pokračuju v přesunu směrem k cíli v botkách, které působí dojmem, že mi do nich někdo nasypal žiletky. Začíná mi být jasné, že za světla to nestihnu.

V Česticích je už regulérní tma. Následuje nekonečná cesta lesem. A aby toho nebylo málo, tak kdosi zkouší, jestli to pár kilometrů před cílem nechci už konečně vzdát. Bouřka. Slejvák. Proč? Neskutečně se bojím bouřek, když jsem venku. Někdo tu ještě vyhrožuje, že jdeme i přes písečnou dunu. Co? Tady už jsem Olafa posílala do horoucích pekel. Vylézt na písečnou dunu byl jako výšlap na Everest. Když konečně vidím světla Týniště, nevím, jestli se radovat nebo brečet. Pípnu čip. Čas 23:21. Olaf mi gratuluje. Nemám radost. Jsem jen neskutečně unavená a cítím obrovskou úlevu, že už se musím jen doplazit do auta.

Následuje sprcha, asi na třikrát, protože mám pocit, že sebou seknu. Sundávám ponožky. Puchýře téměř přes celá bříška pod prsty na obou nohou. Je mi jasné, že „operaci puchýřů“ se nevyhnu. Musím je chtě nechtě propíchnout.

Závěr. Dnes po 4 dnech už můžu konečně trochu chodit. Nehty na palcích se i bez laku začínají barvit do černa. Jo, to budu zase frajerka. Když jsem se dostala do cíle, tak jsem se zařekla, že už na žádnou Olafovu akci nikdy nejdu. Teď s odstupem času musím říct, že to bylo vlastně fajn, super… že ta trasa byla moc hezká. Že to jen vedro a puchýře ze všeho udělali neskutečné peklo. A já teď musím jen pořešit, co dělat, abych puchýřům, otékajícím nohám v takovém vedru zamezila. Pořídit jiné ponožky? Na léto ještě větší boty? Půjdu ještě někdy takovou akci? No jasně! 🙂

Každopádně mé díky patří všem, kteří mě dostali do cíle – všem na občerstvovačkách, kteří se o nás všechny tak krásně starali! Díky! A díky Olafovi, za super akci!

120 summer kilometres to Týniště

(Týnišťské šlápoty race)

It is Saturday app 11 p.m. and two buses are taking us to the start at Olešnice in Orlické hory. Some od us are overwrapping the backpacks, some are chatting talk and some sleeping. Occasionally we can see the moon’s eclipse… at least for a while. Before midnight, we get to the Olešnice square. Short instructions from Olaf and start at midnight with a huge encouragement of local settlers who have just left the pub in good spirits and are offering refreshment in the form of beer and wine with coke 🙂

We begin immediately with climbing towards the border with Poland. Even though it’s night, it’s fairly warm and it’s “raining out of me”. We are going through fields, forests, by balks … occasionally, some of us drown in a well hidden puddle. The first town is Duszniki-Zdroj, where we walk through the local park. At night it looks quite nice here.

At 14 km is the first refreshment point. I take some water and a watermelon. I’m wondering for a while where everyone is disappearing. And then I can see that wall with lights from headlamps. I grab a watermelon for the trip. No, I do not manage. First, I have to eat that, and then concentrate on climbing. It is quite hot. In order to arrange some fun for me, I slip and I turn a piece of nail on my thumb. That’s fine.

On the hill I’m glad that I can continue in running, but after a while there’s a secret check. What? Behind that point, Olaf is waving on me that I should jump off the cliff? No, it’s downhill to another check. I try to scroll down to the bottom where is tree with check. On the control card in the check box, I paint the skull with crossbones. And back up … Olaf is brave that he’s standing here and not afraid of the sharp spikes on trekking poles … 🙂 Another secret check. Just not to shorten this beautiful detour. Then we run through the wood and rocks and look for another control. GPS signal is missing.

Sunrise. And it is obvious that a fog has been made. At least the sun will not burn for a while. At 27 km is another refreshment point with traditionally absolutely amazing people. They immediately put the water in my bottles. I grab a melon and a dry roll. I’m trying to keep moving. It’s a bit slower than I wanted.

It follows the forest path. For about 35 km I sit on a log and change socks. I have uncomfortable feeling about my feet and I’m afraid of the blisters. I’m trying to go up the hills as fast as possible, and run where it is possible.

And there are Mostowice and the border crossing. Orlické Záhoří with refreshments at 46 km. Potato soup, a raspberry lemonade, … and fill reservoir with cold.

Foggy morning

It’s eight o’clock in the morning and the fog is receding. The scorcher begins. I climb to Homole hill. From the beginning, there is a little mud, but then there is one of the nicest sections of the whole route. A ridge with beautiful views. Another check – of course at the top of the rock J In the middle of nature the Kunštát Chapel has an unusual place. At the Pěticestí Buffet, I have fast cold drink and continue on. It is so beautiful here. Path down to Říčky v Orlických horách on the ski slope quite hurts.

Julinčino údolí (valley) is cute. It’s really nice here. I can soak my Buff in the river and cool down my neck little bit. I’m wondering how I will survive to another refreshment… and what a surprise! Secret check. Jupí. Coke, water, melon are immediately gone. More energy and continue on. For a few more miles I climb the slope to the Plačící skála. I’m thinking for a while about jumping in to the Zdobnice or Říčky rivers, that are joining here. I resist the temptation, scramble back on the trail, swallow few raspberries, and move on.

Beautiful scenery

I can feel in my shoes swelling up feet and I know it does not end well. Following section over Slatina nad Zdobnicí up to Peklo (Hell) is in the direct sunlight so it is real hell.

79. km and another check with a refreshment in the Pekelská pub where the sleepy atmosphere dominates. I can feel blisters on my feet. Nevermind. It is “just” 40 km. I have to move on.

In the Potštejn it is really hot. Somebody’s taking a picture of me. Ha, a messenger from Olaf. Poor one. He did not know that I don’t really like to take pictures. Not even in the half-dead state 🙂 The ruin of the castle above the town is very nice. Not so scratching into a nearly vertical hill out of the marked hiking trails. Blisters are burning like a devil, especially when I climb up the hills. Another refreshment is at 93 km in Proruby in the cottage of Petr Martinovský. I would rather sit down and take a nap.

I resist the temptation and bump down the slope to scratch it up again a little further. There is not much left of the ruins of Velešov Castle, and the views sweep the salty sweat that flows into my eyes. Here I did not forgive some sharp words on Olaf’s account.

Kunštátská kaple

After that I continue towards Vrbice. We do not climb on the viewing tower just because it’s a pretty tourist destination. A little farther a self-confident biker without conscience almost run me down. Another secret check with refreshment. What a great surprise! Everyone is so nice. That I would stay here forever with some melon in my open arms 🙂 No! I continue to move towards Týniště in my shoes, which gives me the impression that are filled with razor blades. Now it is clear that I will not finish in the daylight.

There is a regular dark in Čestice village. Endless path through the forest and… yes… storm. Why? I’m really afraid of the storm when I’m outside. Someone is still threatening that we will go over a sand dune. What? This is where I sent Olaf to the hot hell. Climbing the sand dune was like a hike on Everest. When I finally see the city lights, I do not know if to rejoice or cry. Time 23:21. Olaf congratulates me. I’m not happy. I’m just overwhelmingly tired and I feel great relief that I just have to go into the car and get to the apartment.

I’m trying to have shower… about three times, because every time I feel like I’m fainting. I’m taking off socks. Blisters almost over the whole of the belly under the toes on both legs.

Very attractive 🙂

Conclusion. Today after 4 days I can finally walk a little. The toenails even without the nail-varnish begin to dye in black. Yeah, I’m going to be a beauty again. When I got to the finish, I said I will never go to any Olaf event again. Now, after some time, I have to say that it was really nice, really … that the route was pretty nice. That only heat and blisters have made it a real hell. And now I have to figure out what to do to prevent the blisters from running in such heat. Get different socks? Have bigger running shoes for summer races? And will I ever go to such an event? Of course! 🙂

Anyway, my thanks go to everyone who got me to the finish line – everyone at refreshments points that care for us! Thanks! And I also want to thank to Olaf for such super exceptional event.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s