Týnišťské šlápoty. Dálkový pochod, ultramaraton, … akce tradičně pořádaná na konci července s cílem v Týništi nad Orlicí. Místo startu je téměř pokaždé jinde, trasa různě dlouhá a vždy taková, že si ji člověk užije do posledního metru. V letošním roce Olaf nachystal hlavní trasu s délkou 120 km a kratší trasu se 74 km. Nakonec volím krátkou verzi se startem v Deštném v Orlických horách. Ještě jsem letos neběžela žádný závod a chci si především užít přeběh Orlických hor.

Vstávám ve 4 ráno, dojedu na nádraží v Týništi nad Orlicí, kde nechávám auto a dopravuji se vlakem a autobusem na start. Zázemí startu – a zároveň občerstvovačka pro hrdiny dlouhé trasy – je v Restauraci / hotelu Alba. Od 9 je prezence a malinko opožděný start v 9:40. Hláška jedné ze startujících: „Minuta do startu, dva dny do cíle.“ Mě tak pobavila, že jsem téměř ani nezaznamenala, že Olaf akci odstartoval. 😊

Hned od začátku stoupáme. Čeká nás Velká Deštná. Jde se lesem, a tak člověk není přímo na sluníčku. Už od rána je jasné, že bude celkem teplý den. Na Velké Deštné je první kontrola a samozřejmě až nahoře na rozhledně, která je krásná, dřevěná. A je z ní moc hezký výhled. Fixkou zaznačím kontrolu a pokračuji dál. Po sjezdovce a lesem sbíháme do Skiareálu Bedřichovka (běžkyně přede mnou mi mluví z duše: „Nemohli bychom jít příště na houby jako normální lidi?“ 😊) …  na začátku Orlického Záhoří začneme stoupat zpět na hřeben. Samozřejmě že nechybí sjezdovka ani směrem nahoru. „Ne, nezastavuji, že bych nemohla… já se přeci co pár minut kochám výhledy.“ 😊 A že stojí za to!

Na rozcestí Pod Homolí na nás čeká občerstvovačka. Melounů dostatek! Jupí! 😊 O kousek dál po hřebeni na Homoli na skalce je hned další kontrola.

Následuje úsek po hřebeni, který mám moc ráda. Sice člověk přes kleče moc nevidí, ale je to takový hravý trail. Pěšinka se krásně vlní ze strany na stranu, nahoru, dolů, bahno, sucho, tráva… je to zábava. U Kunštátské kaple je veselo. Právě zde probíhá svatba. A tak s další běžkyní probíháme mezi svatebčany a přejeme nevěstě a ženichovi vše nejlepší do společného života. Svatební hostina bude zřejmě jinde, a tak se zde zbytečně nezdržujeme. 🙂

Následuje sešup sjezdovkou a Říčky v Orlických horách, které jsou nádherné. Sedla bych si tu do trávy a hodiny jen tak koukala do kraje. Chalupy rozeseté po mírných svazích. Vůně sena v letním žáru. Stoupám ke kříži nad Říčkami, značím další kontrolu a loukou běžím dál okolo místní verze „Stonehange“.

Rozcestí Souvlastní a místní autobusová zastávka se na pár hodin proměnily v občerstvovací stanici. Doplnit vodu, sníst další meloun, vypít trochu pepsi a zavtipkovat s dalšími závodníky. Prý je to letos tak snadná trasa, že je vhodná i pro matky s dětmi, kojící matky, či co… a že do cíle se všichni dostavíme krásně čistí a voňaví. Tak nevím. 😊 Udělám pro to maximum. 😊

Probíháme okolo krásného dřevěného kostela sv. Petra a Pavla v Liberku. Znáte Liberský potok? Ne? Já ano a důkladně! K seznámení mi stačilo Olafových vtipných cca 9 přeběhů, brodů tohoto krásně osvěžujícího potoka a jeho břehů pokrytých vysokými kopřivami. Fakt to pomáhá na revma? 😊

Následuje Panská Habrová s občerstvovačkou u Klímů, kde vytvořím rekord v rychlosti vypití ovocného Birella, a poté přírodní park Les Včelný a místní lázně s moc hezkými historickými budovami.

Rychnov nad Kněžnou. Začátek hezký. Konec jaksi nehezký, průmyslový, a tak rychle odsud… Navíc teploměr u lékárny hlásí 29 stupňů! Fuj, raději popoběhnu někam, kde bude trochu příjemněji. 😊

Následuje oběh Častolovic. Návštěva Častolovického zámku a Šternberků se nekoná. Nejsem smutná, vůbec mi to nevadí, protože to, co následuje, je paráda. Co? No přeci slavná občerstvovačka v Pasekách u Učíků.

„Co si dáš?“
„Něco studeného k pití. Třeba Birell.“
„Nemáme, máme rum.“ 😊

„Nechceš si udělat selfie s ledničkou?“

„Co si ještě dáš?“
„Ještě jednoho melouna, prosím.“
„Kolik ještě přijde lidí?“
„Asi 150.“
„Hm, tak ten kousek melouna vrať!“ 😊

Ultramaraton a dálkové pochody jsou především o hlavě! Protože ta vás musí přesvědčit, abyste odešli z místa, kde je spousta dobrot, kde brečíte smíchy, kde se lidé na zádech drbou sekyrkou 😊, kde dostanete nanuk za to, že vám to dneska sluší… Odbíhám vysmátá od ucha k uchu. DĚKUJU!

Následuje Přírodní park Orlice, Černý les, Velký les s lesní verzí Route 66 (rozuměj dlooooohou rovnou lesní cestou 😊). Přeběh duny, která zřejmě na Týništích nesmí chybět. Škoda, že s sebou nemám v batohu formičky, stavěla bych si hned bábovičky. Tak příště! No, a jdeme do finále. Seběh z cesty, louka, vachrlatý posed, u kterého jsem se bála (a zjistila jsem, že ne sama), že je na něm další kontrola 😊 a úžasné kopřivové orgie doplněné o útoky krvežíznivých komárů na břehu Orlice, které jsem zakončila večeří v podobě vdechnutí mušky, kterou jsem se málem udusila. Zachránil mě poslední lok vody, který jsem si šetřila pro případ nouze. No a už je tu Týniště nad Orlicí. Probíhám mezi domy a po 11,5 hodinách jsem v cíli. Spokojená. Blahopřání a předání diplomu od Olafa. A jak jinak než meloun a Birell na mini oslavu, než dojdu k autu a dopravím se domů.

Trasa byla krásná. Zejména pak první polovina byla jen o tom, jak nezakopnout, když chcete běžet a u toho sledovat tu krásu okolo sebe. Musím poděkovat Olafovi a všem, kteří pomáhali, za naprosto dokonalé značení! GPS navigaci jsem vůbec nezapnula! Občerstovačky přetékaly dobrotami a všichni na nich byli tak milí, vtipní a úžasní, že se člověku ani pomalu nechtělo pokračovat dál. DĚKUJI!

A jaká bude trasa příští rok? 😊