Quo Vadis? Přeci na Milešovku a Lovoš!

Tak tu máme pátek 16. dubna 2021. Časové okno 22.56 – 22:58. Sám Petr Malý mě vypouští do průchodu pod tratí, za kterým čeká v autě Olaf. Hlásím startovní číslo, jméno, beru z krabice itinerář a kartu s kontrolami a hurá na věc.

Lepší začátek, než úsek, který se jmenuje Nebeské schůdky, si člověk nemůže přát. Ne, zima mi opravdu nebude. Schůdky do nebe. Jo, chvíli se bojím, že takhle na začátku dostanu rovnou infarkt. Ale půjdu já do nebe? 😊

Pak je krásná část po pěšince zaříznuté do svahu s výhledem na hladinu Labe a světla Ústí nad Labem, Střekova… je to kouzelné.

Výhledy v úvodní části na Labe

I to, co následuje, je přímo okouzlující. Na úvodních 9 km nastoupáme stejně asi jako při výšlapu na Sněžku.

Ty úvodní „vratky“ na Josefínku a k Milencům, které jsem si interně přejmenovala a přidala jim na začátek jedno písmenko, byly opravdu výživné. Říkáte si: „hůrá, už jsem na kopci a ono šup ze „sjezdovky“ dolů a vy z pohledu na stoupající čelovky před vámi víte, že to není jen dolů, ale že se budete i stejným krpálem taky zase vracet. 😊 A tak je to trochu demoralizující. Možná dobře, že jsem neměla předtím moc čas trasu pořádně prozkoumat. Takhle to bylo úžasné překvapení.

A co si takhle zaběhnout ke skále, která se jmenuje Milenci? No, já nevím. Chodit očumovat milence? A ještě v noci? Není to trochu neslušné? „Hopsa hejsa“ přes kořeny, větve z pokácených stromů, popadané stromy a už se tu válím v listí jako vyvržený vorvaň na pláži a musím se sama sobě smát. Rovnou to naperu kolenem o kmen spadlého stromu. Bolest až do kyčle. No, super. Skončila jsem? Ani náhodou! To se přeci rozhýbe! Důležité je přesvědčit hlavu, že invalidou se může stát klidně až po doběhnutí. Na to je času vždycky dost. Takže to nezkoumám a ihned si v tom najdu pozitivum. Vždyť já vždycky padám jen na pravé koleno! A teď je to koleno levé! Skvělé! Konečně jsou si aspoň trochu kvit! 😊

Vyhlídka Mlynářův kámen mě úplně dostala. Asi bych si tu u toho kříže sedla a jen zírala do dálky. Nemůžu si pomoct, ale prvních 20 km mám v hlavě hlášku z filmu Na samotě u lesa a historku o vodníkovi. „Až takhle někdy bude klid, že bych si to s chutí poslech znova…“ Až takhle bude někdy světlo, že bych se sem ráda podívala znova. 😊 Moravanský vodopád musí být za světla taky určitě krásný… 😊

Vyhlídka Mlynářův kámen

Rozhledna Radejčín a výšlap pro kontrolu po kovovém točitém schodišti až nahoru mi způsobí motání hlavy. Ještě že zpět dolů se zase rozmotám. 😊 Na vrcholu hezky fučí. A v břiše mi hlady kručí. 😊 Kecám. Chvíli předtím jsem totiž proběhla Dubičkama s nádherně osvětleným kostelem. Já vím, asi je to plýtvání energií, ale tyhle nasvícené památky mají v noci úžasné kouzlo. No a v Dubičkách byla občerstvovačka. Tedy hostina, oslava obžerství, … doplňuji pití, beru jablko a hrst slaných preclíků a kousek čokolády a mažu dál, kde mě čeká „blízké setkání třetího druhu“.

Slyším v dálce houkání sovy. A ono se to blíží. Nebo spíš já se blížím. A už je to někde nade mnou. Zvednu hlavu a snažím se si čelovkou posvítit na větve stromů nad hlavou. A je tam! Sedí tam, upírá na mě obrovské oči. Myslím, že to byl výr velký, protože byl opravdu velký. 😊 Větřík mu nadzvedává pírka, pomrkává na mě a v duchu my asi nadává, ať to zhasnu a jdu si po svých. Takže mu/jí několikrát zopakuji, jak je krásná/krásný. Určitě se tam pýchou naparuje až doteď. 😊

Jo, pak následuje vtipná část. Už jste někdy běžely po kolejích? Tady mi to zase evokuje Cimrmana a hru Švestka. „Cimrman měl totiž krok dlouhý 90 cm. A to na milimetr přesně. Jak se přesvědčili například majitelé stavební firmy Zakoupil a Zbořil, kterým Cimrman krokoval parcely.“ To já asi nemám, každopádně cupitání po pražcích bylo dost zábavné.

Cupitání po kolejích

Na 31. km je další party s občerstvením a konec perfektního značení odrazkami. Takže to hned s ještě jedním běžcem vezmeme úplně jinam. Ale ta louka byla tak hezká! 😊

Vesnice Bílka a od ní stoupání na Milešovku. Z téhle strany jsem se na ni ještě neškrábala. A zase Cimrmani a hra Švestka… „… spad jsem z Milešovky… na hlavu… poosmý se to zkrátka nepovedlo.“ 😊 Na vrcholu bílo, fouká a je tu hezká sněhová vánice. Dolů to klouže, takže možná na tu hlavu fakt spadnu. Ale kdybyste to slyšeli a viděli! Pomalu se rozednívá, vánice, všude bílo a do toho ten ptačí koncert. Chvíli jsem si říkala, že tu Petr s Olafem schovali kazeťáky a pouští nám to pro pobavení. 😊

Seběh od zříceniny hradu Oparno do Oparenského údolí

Pak už je tu Velemín, Oparenské údolí se zříceninou. Jako rozumějme si… zříceninou hradu! Nemluvím o sobě! No… i když… 😊 A je to tu! Finální výstup! A na můj milovaný Lovoš! Takže jsem za chvilku nahoře. Je tu nádherně. Vždycky. Takže už se „jen“ sklouzat dolů z Lovoše, kde čeká v autě Olaf. Cíl! Beru si diplom a musím mu i Petrovi poděkovat. Protože trasa byla docela náročná, ale úžasná!

Vrchol Lovoše

Takže si ji budu muset projít/proběhnout někdy za světla. Podle Garminů to bylo 51 km a +2330 m.

Děkuju Petrovi, Olafovi a všem dobrovolníkům na trati. Za skvělou trasu, akci, počasí 😊, občerstvení, diplom, … bylo to super!

Chvilkový výhled z Lovoše… hned se zase přihnala oblačnost

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.